Jsme připraveni na novodobý válečný konflikt?

Přibližná doba čtení: min.

11.03.2019 Martin Marek Společnost

Na stránkách webu Armádní noviny nedávno vyšla zajímavá analýza válečných rizik, která mohou postihnout naši republiku. Text Tomáše Foldyny obsahuje zhodnocení, jak je AČR, resp. česká společnost, připravena na válečný konflikt. Autor přistoupil k dané problematice poměrně přímo. Po vojensku. Nastíněné skutečnosti nejsou pro nás zvlášť příznivé. Protože je článek delší a nemusí být pro běžné čtenáře lehce stravitelný, připravil jsem shrnutí podstatných částí.

Poslední velký válečný konflikt skončil v Evropě už v roce 1945. (1)

Několikrát se v textu objevují dva podstatné faktory, omezující samu podstatu obrany našeho státu. Autor uvádí především roli médií. Dokážou naprosto negativně ovlivnit veřejně míněni. Za mediální masáže je pro ozbrojené složky velmi nesnadné plnit úkoly, ke kterým jsou určeny. S tím také souvisí dopad na politickou reprezentaci. Ta bude pod mediálním tlakem váhat udělat zásadní rozhodnutí. Příkladem byla takzvaná migrační krize v roce 2015. Bez politické vůle pak ozbrojené složky nemohou konat vůbec. Druhým faktorem je definice páté kolony, tedy části obyvatelstva, působící ve prospěch cizí síly – terorismus, podvratná a diverzní činnost, vedení partyzánského boje v týlu. Pátá kolona je v kontextu dnešní reality pojmenovaná jako islámská či extrémně levicová. Zjevně pragmatický pohled na věc. Dokladem je nejen vlna terorismu procházející západní Evropou, ale také stále agresivnější vystupování některých aktivistických skupin, zavádějících neomarxismem. Pokud jejich síla dosáhne určité úrovně, mohou takové skupiny získat pod kontrolu rozsáhlá území. Především městské aglomerace. Boj s gerilou v městském prostředí je doslova noční můrou armádních velitelů. Koneckonců většina obětí z probíhajících asymetrických konfliktů jde na vrub právě na boj uvnitř zastavěných oblastí. Uvedené závěry považuji za správné. Doplnil bych navíc určité skupiny, vyjadřující bezbřehou loajalitu mocnostem východu či západu, což naprosto nekoresponduje se zájmy České republiky.

Realita boje ve městě – příslušníci námořní pěchoty USA v ulicích Bagdádu. (2)

Autor dále hodnotí přístup české společnosti k obraně našeho území. Dovolím si citovat následující pasáž: „Nepříjemným faktem je katastrofální vojenská i branná nepřipravenost České a Slovenské republiky na rozsáhlejší konflikty, jak po stránce materiální, tak i personální. Nepřipravenost obyvatel může válce dát „švejkovitý“ a bohužel tím i tragický charakter.“ Pokud to shrneme. Techniky je nedostatek. Moderních kusů je pár. Zbytek pamatuje ještě doby Československa. Tento stav se navzdory investicím mění relativně pomalu. Kromě toho chybí dostatečné zásoby munice. O výstroji nemluvě. Většina skladů po ČS armádě se rozprodala. Snad jsou alespoň uniformy pro záložníky. Dobrou zprávou je uvolňování prostředků na nezbytné nákupy současnou vládní koalicí.

Nejtěžší výzbroj AČR, houfnice Dana, vstoupila do služby již v roce 1977. (3)

Zcela samostatnou kapitolou je lidský faktor. Výrazně omezuje obranný potenciál české republiky. Ačkoli máme třetí tisíciletí, ani nejmodernější bojové systémy nemohou pracovat zcela autonomně. Vojáky zkrátka potřebujeme. Jenže se nacházíme v situaci, kdy sklízíme plody morálního úpadku několika posledních dekád dvacátého století. První velkou ranou byla léta druhé světové války. Podstatnou část vojenské elity zlikvidovali okupanti. Jejich nástupci s frontovými zkušenostmi, se v poválečné armádě ohřáli doslova jen několik let. Pak je vymetly ideologické čistky. Vyprázdněná místa zaplnila třídně spolehlivá garnitura. Mnohdy však s pochybnou kvalitou, a ještě pochybnější stupnici morálních hodnot. Postavení vojska začalo upadat. Tento proces následně zrychlil vpád armád varšavské smlouvy do Československa, v srpnu 1968. Po něm přišla další vlna čistek. Doba normalizace akcelerovala nákazu mazáctví mezi vojáky základní služby. Šikana bujela prakticky na každém útvaru. Atributy paralelního světa novodobého otroctví pronikaly po částech na veřejnost. Matky hledaly pro své syny možnosti úniku. Honba za modrou knížku se stala ukázkou schopnosti, jak obejít systém. Generalita o tom věděla. Nedokázala však najít řešení. Problém se rozrostl do takových rozměrů, že doputoval na stůl nejvyššího stranického vedeni, respektive samotného Gustava Husáka. Koloritem oné doby je zlidovělé rčení: „tisíce vojnu žerou, ale milióny na ní serou”. Tento přístup v naši společnosti přetrvává. Bohužel včetně falešného přesvědčeni, ze „to” vždycky nějak přežijeme a „někdo" vše vyřeší za nás. S tím také souvisí často zmiňovaný pohled na naše profesionální vojáky. Jsou zkrátka označováni za žoldáky. Výsledkem je velice nízký podíl celkové populace na přípravě obrany státu. Úvaha, že v případě válečného konfliktu zmobilizujeme obyvatelstvo a během tří týdnů vycvičíme efektivní armádu, je samozřejmě tragicky omyl.

Příslušníci aktivních záloh při cvičení. (4)

V další části jsou uvedeny hypotetické scénáře válečného ohrožení včetně přehledných map. Pohled je to vojenský a ucelený. Nepotěší ani vyznavače Ruska, ani prozápadní orientace. Nicméně je potřeba zdůraznit, že možnost vypuknutí válečného konfliktu mezi státy EU, uvádí jako nejméně pravděpodobnou. Největší riziko spatřuje ve třech možných variantách konfliktu. Na první místo klade Rusko. Je to logické. Východní obr se už skoro století snaží posouvat hranice co nejdéle na západ. Konec konců role našeho státu jako nárazníku mnozí z nás ještě zažili. Jeho aktivitu ovšem rozbor vnímá jako sérii lokálních konfliktů, jimiž se bude snažit drolit EU na své západní hranici a krok za krokem zvětšovat onen pověstný nárazník. První na ráně je Pobaltí. Ukrajina už chaos zažívá. Obranné možnosti v tomto případě jsou jednoznačně hodnoceny jako koaliční, ve spolupráci se spojenci v NATO. Dalším rizikem je opětovné propuknutí migrační vlny. Ta je dle vojáků poměrně snadno zvládnutelná – armáda na to má prostředky – jenže právě zde hrají podstatnou roli média i politická vůle. Případné zastavení migrantů by přineslo nevyhnutelně ztráty na životech. A toho se politici velmi obávají. Mezi riziky je dále uvedena mocenská ambice Turecka. Pod vládou rádoby sultána, dochází v zemi k utužovaní režimu. Spolu s tím může Turecko zatoužit – inspirováno Ruskem – po získání ztracených pozic na Balkáně. Osmanská říše svého času končila na hranicích Maďarska. Naštěstí má Turecko za Bosporem relativně malé předmostí, tedy pokud podstatně neoslabí EU, případně vazby mezi státy NATO, lze tento scénář považovat za méně reálný.

]

Jako obrněnou pěst může AČR pro akce NATO nasadit zhruba třicítku modernizovaných tanků T-72M4 CZ. (5)

Uvedená analýza tedy ukazuje, že se vojáci velice vážně zabývají tím, co může přijít. Proto se snaží navyšovat počty aktivních záloh. Proto běží rozsáhlé investice. Bohužel jejich realizace je zoufale pomalá. Nezávislý vojenský a bezpečnostní analytik Lukáš Vising, jde ještě dál. Ten otevřeně mluví o tom, že další dekádu míru již Evropa nezažije. Jaké je tedy řešení? Přestat se pštrosí taktikou a začít u sebe. Obrana státního území ČR musí být záležitostí všech občanů, nikoliv úzké skupiny osob.

Fotografie:

 *1- https://pxhere.com/cs/photo/1253556
*2- https://de.wikipedia.org/wiki/Datei:Marines_in_Saddams_palace_DM-SD-04-12222.jpg
*3 - https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Czech_Army_152mm_howitzer_battery_(10958634703).jpg
*4- https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Aktivni_zalohy_ACR.jpg
*5 - https://commons.wikimedia.org/wiki/File:T-72M4_CZ-Lesany-2.jpg#/media/File:T-72M4_CZ-Lesany-3.jpg  

Zdroje:

https://www.armadninoviny.cz/uvaha-na-jakou-valku-se-ma-armada-cr-pripravovat.html
https://domaci.ihned.cz/c7-66491170-nbn49-8f55ae1c95f3c16

---

Tagy:

AČR Společnost Srpen 1968

---

Podobné články: