OSUDOVÉ OSMIČKY: Anšlus – noční můra československé generality

V polovině února 1938 se ve střední Evropě radikálně změnila mocenská situace. Hitler vytvářel zcela bezprecedentní tlak na Rakousko, aby se připojilo k německé třetí říši. Rakouský kancléř se snažil najít řešení na zachování nezávislosti Rakouska, nicméně souhlasil s částečnými ústupky. Dramatický vývoj vyvrcholil ultimátem z 11. března. Německo požadovalo předání veškeré moci do rukou Rakouské nacionálně socialistické strany, nebo bude Rakouská republika čelit jeho invazi. Následovalo fingované pozvání německých vojsk, jako záruky obnovení pořádku. Zbývala poslední překážka na cestě k úspěchu. Mocenskou podporu Rakousku poskytoval fašistický vůdce Itálie Benito Mussolini. Ještě v roce 1934 reagoval na první pokus Německa, infiltrovat Rakouskou republiku, přesunem značných vojenských sil do Tyrol. O čtyři roky později radikálně změnil svůj názor. Nechal Hitlerovi volnou ruku. Ten mu to nikdy nezapomněl, což se nakonec ukázalo v roce 1943. Wehrmacht vtáhl bez odporu do rakouských zemí 12.3.1938, vítán nacistickou části obyvatel. Rakouská republika přestala existovat. Změnila se na součást impéria pod hákovým křížem. Svět pochopil význam slova „Anšlus“.

Hitler projíždí triumfálně Vídní po anšlusu Rakouska. (1)

Hranice Československa s nepřátelským Německem najednou dosáhla neuvěřitelných 1120 kilometrů. Noční můra československé generality se stala faktem. Takovou oslavu dvacetiletého výročí slavné bitvy u Bachmače, si rozhodně nikdo nepředstavoval. Čechy a Morava byly v obklíčení. Navíc s rozsáhlými oblastmi německého obyvatelstva, tvořícími pátou kolonu. Co mohla R.Č.S. v takové situaci dělat? Na spojence spoléhat nešlo. Neudělali nic, když Hitler v roce 1936 obsadil demilitarizované Porýní. Na to samé se zmohli i teď, vyjma pár verbálních reakcí. Československo mohlo konat na vlastní pěst. Například přijmout žádost o pomoc od Rakouského kancléře či prezidenta. Nic takového přirozeně nepřišlo. V šuplíku hlavního štábu branné moci ležel ještě tajný plán na obsazení části Rakouska a využití Dunaje v roli obranné překážky. Němci o tom věděli. Jednotky Wehrmachtu disponovaly rozkazy, při kontaktu s ČS armádou začít ihned bojovat. To by však znamenalo vysunout hodnotnou část armády na cizí území. Samozřejmě se sudetskými Němci v zádech. Ani tato varianta nebyla momentálně použitelná. Československo se po vzoru západních demokracií smířilo s rolí pasivního diváka. Dokonce dostalo veřejnou pochvalu od Göringa, že nemobilizovalo. Jenže oproti západním mocnostem čelilo zcela jiné skutečnosti. Vstřícný úder hitlerovského Německa z jihu a severu, v nejužším místě na Moravsko-Slovenském pomezí, představoval reálný a smrtelný scénář. Nic na tom nezměnila slavnostní záruka Hermana Göringa československému velvyslanci, že Německo nechová vůči ČSR žádné zlé úmysly. Jak dnes víme, jednalo se o typickou „nordickou lest“. Koneckonců stejným plácnutím do vody lze nazvat obdobné slavnostní prohlášení francouzského ministerského předsedy, ze 14.3.1938. V té době jím byl pan Blum. Před velvyslancem naší republiky potvrdil dodržení všech francouzských závazků vůči Československu bez výhrad.

Mapa stavu opevnění Čech a Moravy těsně před mnichovskou kapitulací. (2)

Soustava těžkého opevnění byla stavěna na severu. Na jihu se s její výstavbou počítalo později. Severo-západní směr kryly až tři pásy lehkých opevnění. Od jihozápadu na jih se v roce 1938 táhla jen nesouvislá linie lehkého opevnění. Tvořily ji starší objekty z roku 1936 a moderní řopíky – LO vz. 37. Ačkoli se neustále stavěla, byla bezpochyby slabým místem. Nejlépe v tomto směru vyházela právě bývalá hranice s Rakouskem, disponující stovkami dokončených pevnůstek na plánovaných čarách obrany. V případě lehkého opevnění přistoupilo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) k zvýšení intenzity výstavby s důrazem na oblast jižní Moravy. Výsledkem se stalo zesílení stávajících postavení o další objekty. Spustila se také příprava na výstavbu druhého sledu, probíhajícího ve větším odstupu ve vnitrozemí

Další otázku si muselo položit vedení armády ve věci těžkého opevnění, jenž na jihu zcela scházelo. Nastal čas pro zoufalý krok. Ředitelství opevňovacích prací vzalo již existující plány pěchotních srubů a začalo podle nich urychleně budovat těžká opevnění na jižní Moravě. Avšak postavit těžký pěchotní srub trvá podstatně déle než kulometný řopík. Další potíž znamenaly kapacity. Stavebního materiálu bylo dost. Pancéřové prvky, armatury a zbraně zcela vyčerpávaly možnosti ocelářského průmyslu, ale dodávky podstatněji nevázly. Chyběly stavební podniky. Stavbu mohla získat jen státně spolehlivá firma s finančním zázemím a zárukou kvality. Drtivá většina z nich pracovala jinde. Přesto se podařilo výstavbu srubů rozběhnout. Bohužel Československo nemělo tolik potřebný čas. Přes extrémní úsilí dokázaly firmy do září na jižní Moravě vybetonovat pouze šest objektů. Rozprostíraly se na třech místech. V době mobilizace stály v hrubé stavbě bez výzbroje. Dalších 19 se nacházelo v různých fázích výstavby. Za další rok by mohly být bojeschopné. V době podzimní krize tomu tak nebylo. Paradoxně některé postavené sruby se svého využití nakonec dočkaly. Tentokrát v roli strážce hranice světa socialismu, se světem imperialismu. Krátce po skončení války došlo k jejich stavebnímu dokončení. V padesátých letech obdržely nejprve pancéřové prvky – střílny a zvony – nově vyrobené pro tento účel ve Vítkovických železárnách. Následně došlo na instalaci kulometů předválečných vzorů. Poslední se montovaly nejsilnější prostředky pro vedení boje, tedy dělostřelecká výzbroj, jíž představovaly kanóny 85 mm vz. 44/59, vycházející z použití v tancích T-34/85. Takto upravené objekty byly provozovány až do roku 1999.

Pěchotní srub MJ-S 3 "Zahrada", Šatov, vyzbrojený kanóny 85 mm vz. 44/59 (3)

ČS armáda rozhodně nerezignovala na obranu jižní Moravy. Upravila své plány a byla připravena bojovat o každou píď naší vlasti. Dnes již známe výsledek tehdejší šachové partie. O rok a dva dny později začala smrtelná agónie druhé republiky, přejmenované na Česko-Slovensko. Vznikl protektorát. Bez nadsázky se dá říci, že „Anšlus“ představoval pomyslné červené tlačítko, které spustilo konečnou likvidaci prvního společného státu Čechů a Slováků.

Fotografie:

*1 anšlus
*2  - Martin Marek © 2018
*3 Pudelek (Marcin Szala) https://commons.wikimedia.org/wiki/File:MJ-S_3_Zahrada_(by_Pudelek).JPG

Odkazy:

Kanón: https://cs.wikipedia.org/wiki/85mm_kan%C3%B3n_vz._44/59
Výstavba opevnění: https://www.ropiky.net/clanky_item.php?id=1084178152
Bitva u Bachmače: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Bachma%C4%8De

Tagy:

Podobné články: