OSUDOVÉ OSMIČKY: Den, kdy zvítězil pracující lid…

Přibližná doba čtení: min.

16.02.2018 Martin Marek Historie

Dvacátý pátý únor roku 1948 patří mezi zásadní data naší novodobé historie. Zrovna tehdy zaznělo známé „Právě jsem se vrátil z hradu…“. Začátek projevu Klementa Gottwalda byl příznačným protržením cílové pásky souboje protichůdných ideologií. Vyvrcholením politické krize poválečného Československa a také prvním krokem k změně orientace našeho státu na dlouhých čtyřicet jedna let. Takzvaný „Vítězný únor“ nepřišel náhle. Jeho faktický začátek lze vypozorovat o pět let dříve. V roce 1943 kulminoval krvavý světový konflikt. Obrat válečné štěstěny začínal být patrný. Stejně tak nešlo přehlédnout, že tím, kdo podstatnou měrou zničí vojska hitlerovského Německa v Evropě, bude Rudá armáda. Došlo tedy k vymezení nových sfér vlivu. A to se týkalo přirozeně také Československa. Prezident Beneš proto odcestoval do Moskvy uzavřít smlouvy o přátelství a pomoci. Nikoliv zadarmo. Pokud podáte ruskému medvědu ruku, prstem to obvykle neskončí. Cenou za spojenectví se stala účast komunistů na obnovené státní moci. O necelé dva roky později vznikla na osvobozeném území v Košicích nová vláda. Komunisté v ní hráli podstatnou roli. Díky úspěchu v prvních poválečných volbách začali postupně ovládat bezpečnostní administrativu státu a odborové organizace. Využívali k tomu řízené výměny klíčových osob za spolehlivé kádry.

Klement Gottwald pronáší projev k lidovým masám v únoru 1948. (1)

V létě 1946 se stal Klement Gottwald předsedou vlády. Komunisté šli nekompromisně za svým cílem. Postupně narůstalo napětí mezi stranami sdruženými v tehdejší Národní frontě. Kromě toho se KSČ začala dostávat pod tlak Moskvy, aby co nejdříve uskutečnila mocenský převrat. Mezi jejími funkcionáři panovaly mimo jiné obavy z možné prohry ve volbách, plánovaných na květen 1948. Události vzaly rychlý spád na začátku února 1948. Příslovečnou rozbuškou se stala výměna osmi obvodních velitelů SNB v Praze komunistickým ministrem vnitra, Václavem Noskem. Nekomunistické strany toho měly už „plné“ zuby, načež vypukla vládní krize. Ministři za Národně socialistickou stranu, Lidovou stranu a Demokratickou stranu se rozhodli jít ústavní cestou a podáním demise přimět prezidenta jmenovat úřednickou vládu. Naproti tomu komunisté využili vlivu na bezpečnostní složky. SNB se fakticky proměnila v komunistickou úderku a začala obsazovat důležitá místa. Posily z řad příslušníků NKVD v civilu dodala také Moskva. Probíhaly různé demonstrace organizačně podporované odborovými organizacemi. Prostřednictvím velvyslanectví začali Sověti vyvíjet nátlak na prezidenta. Edvard Beneš se tak opět stal ústřední postavou dějin našeho státu. A byl v těžké situaci. Komunistické intriky ho téměř izolovaly na hradě. Chtěl jít cestou ústavnosti, nicméně si uvědomoval riziko případného Sovětského zásahu. Stalin rozmisťoval svoje jednotky u hranic republiky s Rakouskem. Navíc mohlo dojít v krajním případě k občanské válce. Demonstrující dělníci k němu vysílali své delegace požadující splnění vůle lidu. Přesto zatím odolával. KSČ tak vytáhla další eso z rukávu. S pomocí odborářů bylo z brněnské zbrojovky vyvezeno deset tisíc pušek a dva tisíce samopalů včetně munice. Zbraně posloužily k vyzbrojení nově zakládaných Lidových milicí, posilujících SNB. Dělníci s puškami vypadali působivě. Každý měl v kapse hrst nábojů, tak na jednu menší přestřelku. Případný zásah Československé armády by tuto pouliční vzpouru ukončil během několika hodin, včetně eliminace útvarů SNB. Jako efektní nástroj lidové moci však splnily svůj úkol. Prezident Beneš rozkazy armádě nakonec nevydal. Předpokládané zadání by s největší pravděpodobností splnila. Postoje ministra národní obrany Ludvíka Svobody a dalších vysokých důstojníků jsou často interpretovány, jako podpora komunistů. Fakticky tito představitelé jen deklarovali, že se armáda nebude míchat do politického řešení. Koneckonců rozkazy zaslané jednotkám vyzývají ke klidu a nezapojování se do probíhajících nepokojů.

Prohlášení ČS. sociální demokracie vydané v době vrcholící politické krize. (2)

24.2. proběhla generální stávka jako předehra k nastávajícímu rozuzlení. Sociální demokracie podpořila řešení navrhované Gottwaldem. O den později Edvard Beneš podlehl situaci. Demisi nekomunistických ministrů přijal a vládu doplnil dle návrhů Klementa Gottwalda. Učinil tak v rozporu s ústavou. Demonstrace v centru Prahy se tak změnila na oslavu vítězství pracujícího lidu. Na jeho pozadí se odehrál jediný akt odporu – pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů k prezidentovi. SNB předvedla to, co jsme mohli vídat na sklonku socialistické éry jako výsledek pendrekového zákona. Pochodující občané byli v Nerudově ulici tvrdě zbiti. Navzdory tomu a přes odpor Lidových milicí se jim podařilo projít až na Pražský hrad. Zde sice skandovali pod okny „Ať žije Beneš“, jenže o dalším vývoji bylo již rozhodnuto. Československo čekalo budování socialismu, období politických procesů i justičních vražd, likvidace celých vrstev společnosti, drancování ekonomiky, sovětská okupace, a především obrovský morální úpadek našeho národa.

Fotografie:

*1 -http://www.ceskatelevize.cz/ct24/sites/default/files/styles/scale_1180/public/images/1174757-420327.jpg?itok=mB2RbN-E
*2- http://www.moderni-dejiny.cz/PublicFiles/UserFiles/image/VideoFOTOgalerie/08_CSR_1948_1968/800x800_unor_1948.jpg

---

Tagy:

Historie Společnost

---

Podobné články: