Zůstali věrni své přísaze

Přibližná doba čtení: min.

31.03.2015 Martin Marek Historie

Každoročně si v půli března připomínáme zánik Československa. Nesl se ve znamení okupace českých zemí, vyhlášení samostatného slovenského státu a uchvácení podkarpatské Rusi Maďarskem. Životní kapitola tvz druhé republiky, se uzavřela po šesti měsících, přičemž téměř žádný nebyl naplněn očekávaným klidem a mírem. Její destrukce měla přímé důsledky. Ukázalo se, že „Mír pro dnešní dobu“, dojednaný v Mnichově, byl jen cárem papíru. Francie s Velkou Británií ztrácely vliv na dění v Evropě. Polsko se pokusem o velmocenskou politiku ocitlo v obklíčení nepřátel stejně, jako Československo na podzim 1938. Za dalších šest měsíců ho zničil požár nové světové války.

Wehrmacht v ulicích Prahy (1)

Nešťastné datum 15 března 1939, neopomene zmínit snad žádný sdělovací prostředek v České republice. Na okraji jejich zájmu ovšem zcela zůstává statečný boj příslušníků československé armády i dalších ozbrojených složek, kteří až do poslední chvíle zůstali věrni své přísaze. Neváhali pro vlast obětovat svůj život. Měli v té době za sebou osudový rok 1938. Pro československou brannou moc byl plný zvratů. Její bojová připravenost výrazně vzrostla. Začaly ve větším množství přicházet modernější zbraně. Prototypy dalších se stavěly. Přibývalo nových opevnění. Na druhou stranu došlo obsazením Rakouska německou říší k dramatické změně strategické situace. Aktivita páté kolny tvořené německým obyvatelstvem, přerostla v otevřená povstání. V květnu přišla nejprve ostraha hranic, nazývaná jako „částečná mobilizace". Podzim se nesl ve znamení mobilizace, hořkosti z mnichovské dohody a ústupu. Historické hranice Čech, spolu s jižní částí Slovenska, byly ztraceny. Pro vojáky to tím ovšem neskončilo. Bojovali s německými ordnery o Moravskou Chrastovou. Tvrdě se střetli s polským vojskem o západoslovenskou Čadcu. Poslední měsíc osudného roku přinesl určité uklidnění a mnozí věřili v lepší budoucnost.

Zatím co v české části státu byl od prosince 1938 více méně klid, na nejvýchodnějších hranicích republiky byla situace zcela jiná. Od vánočních svátků probíhala v příhraničních oblastech bojová činnost. Především proti maďarským teroristům. Množily se střety dokonce s regulérní armádou maďarského království. Do bojů se kromě družstev SOS, zapojovaly také armádní útvary. Předehrou březnových bojů se stal incident z 6 ledna 1939 v Rozvegově. Iniciačním okamžikem bylo napadení tříčlenné hlídky SOS maďarskými teroristy. Na akt prakticky okamžitě zareagovala dvě družstva 36 pěšího pluku. Rozpoutaly se pouliční boje. Musely být nasazeny obrněné automobily vz.30 a dělostřelectvo. Střetnutí skončilo v podstatě nerozhodně. Situaci uklidnilo jednání parlamentářů obou stran. Konflikt si samozřejmě vyžádal ztráty. Československo mělo čtyři padlé vojáky, jednoho příslušníka SOS a přišlo o jeden obrněný automobil. Maďarská strana přiznala jen devět mrtvých vojáků, navzdory zprávám zahraničních pozorovatelů, kteří odhadovali ztráty podstatně vyšší. Smutným koloritem tohoto incidentu jsou dochované fotografie, pořízené maďarskými vojáky „na památku“. Pózují nad tělem jednoho z padlých pěšáků 36 pěšího pluku, vyloženě jak nad uloveným zvířetem. Obdobně vyhlížejí jiné aranžované scény s více padlými.

OA vz. 30 ztracený v Rozvegově (2)

Další dějství tragédie se začalo odehrávat na začátku března 1939. Nejprve došlo k dramatickému vývoji na Slovensku. V noci z 9 na 10.3 byl armádou a bezpečnostními složkami pod vedením generála Bedřicha Homoly, potlačen separatistický puč. Ovšem 13 března 1939 proběhlo v Berlíně jednání slovenské reprezentace s Hitlerem, po němž přišlo vyhlášení samostatnosti. 14.3 vznikl Slovenský stát. Ten se stal inspirací pro separatisty na podkarpatské Rusi. Rozhodli se následovat slovenského vzoru. 13tého proto vypuká povstání v režii polovojenské organizace, pod názvem „Karpatská Sič“. Rozhořely se tvrdé střety. Urputnost a oboustranná krutost byly jejich společným znakem. Vojenské útvary, společně s družstvy SOS, měly záhy převahu. Povstání bylo během jednoho dne prakticky potlačeno. Do hry ovšem vstoupilo opět Maďarsko. Rozhodlo se využít smrtelné agonie republiky. Přeložilo Česko-slovenské vládě ultimátum požadující vyklizení Podkarpatské Rusi. 14. 3. napadlo vojensky území zanikajícího státu. Armáda podporovaná družstvy SOS se postavila statečně na odpor. Československá 12 divize vedla úspěšnou obranu, včetně nasazení tanků a obrněných automobilů. Opět začalo přibývat padlých. Na jejich seznam se poměrně nečekaně zapsal i civilista bojující po boku vojáků. Byl jím technik plzeňských Škodových závodů Antonín Seidler. Vracel se s tankem LT 35 z jeho předvádění v Sovětském svazu. Po překročení Rumunských hranic na Podkarpatskou Rus, přikročili vojáci k jeho zabavení a nasazení do akce. Za jeho řízením byl právě zmíněný Antonín Seidler. Jednalo se o stroj s evidenčním číslem 13903. Maďaři ho zničili 15.3 na křižovatce u obce Frančíkovo. Obdržel tři zásahy z kanónu, přičemž Antonín Seidler padl. Je ironií osudu, že podnik, pro nějž pracoval, tento tank v době okupace pro Maďarsko zdarma opravil. Navzdory obětem boje pokračovaly dál. Informace o okupaci zbytku republiky Německem zcela změnila situaci. Velitel 12. divize generál Oleg Svátek vydal rozkaz k ústupu a evakuaci. Sám odmítl maďarskou nabídku ke kapitulaci. Jednotkám nařídil se probít z Podkarpatské Rusi. Čechoslováci nakonec ustupovali třemi směry. Na Slovensko, do Rumunska a dokonce do Polska. Navzdory neexistenci státu, jemuž složili přísahu, neustávali vojáci i příslušníci SOS, v bojích několik dalších dní. Poslední jednotky překročily rumunské hranice 17 března. Úplně poslední československá jednotka odevzdala zbraně 18.3., tedy tři dny po zániku republiky. Shodou okolností ve stejný den vyhasla pod bajonety maďarských vojáků naděje podkarpatských nacionalistů na samostatný stát.

Zničený LT-35 (3)

Jestliže na východě republiky probíhala bojová střetnutí téměř na denním pořádku, v Čechách a na Moravě nic podobného neprobíhalo. Relativní klid rozrušily slovenské události na začátku března. Jak je uvedeno výše vojenský zásah situaci vyřešil jen krátkodobě. Odtržení Slovenska a boje o Podkarpatskou rus přiměly prezidenta Emila Háchu, společně s ministrem zahraničí Chvalkovským, podstoupit cestu do Berlína. Uvítání se všemi poctami bylo jen předehrou k následujícímu dramatu. Vyvrcholil po několika hodinách, předáním osudu českého národa, do rukou Adolfa Hiltera. K obsazení zbytku republiky mělo dojít 15 března s tím, že německé jednotky vstoupí na území rozpadající se republiky ráno. Jenže Němci se chtěli vyhnout tomu, aby důležitou průmyslovou oblast Ostravska před nimi zabrala polská armáda. Proto Wehrmacht překročil hranice na severní Moravě již 14.3. večer. Vlivem toho došlo k prakticky jedinému vystoupení československé armády proti německým protivníkům. Stalo se tak ve Slezském Místku. Místem střetnutí se stalo okolí kasáren v tzv. Czajankově textilní továrně. Zde sídlil 3 prapor 8 pěšího pluku „Slezkého“. Ve službě se nacházelo zhruba tři sta vojáků české národnosti. Slováci již v té době byli odveleni do svých domovů. Většina vojáků byli nováčci, nastoupivší vojenskou službu prvního března. Velitel praporu, podplukovník Štěpina, nebyl u své jednotky, neboť shodou okolností právě 14 března odjel na posádkové velitelství. Německé motorizované jednotky, přijíždějící příborskou ulicí směrem od Nového Jičína, byly rozčleněny na dvě kolony. Ta první složená, převážně z motocyklistů, minula kasárna. Druhá měla objekt zajistit. Ve stráži se v tom okamžiku nacházeli svobodník Přibyl a vojín Sagan. Jakmile dorazila druhá část jednotek, strážní před kasárnami se postavili na odpor. Střelba se stala impulzem k rozhoření konfliktu. Rozpoutal se urputný a nelítostný boj. Němci nasadili k podpoře obrněný automobil i protitankové dělo. Přesto se české vojáky nepodařilo zlomit. Navzdory tomu, že měli jen lehké kulomety a pušky. Němcům začaly narůstat ztráty. Pod velením poručíka Martínka se skupina dobrovolníků pokusila o výpad do boku Němců. Bohužel se nepovedl. Boj o kasárna řídil velitel 12. kulometné roty 3. praporu 8. pěšího pluku kpt. Karel Pavlík. V jeho závěru sám střílel z lehkého kulometu. Po spotřebování munice pálil dokonce z pistole na postavy útočníků. Za čtyřicet minut od prvních výstřelů začalo docházet střelivo. Musel být vydán rozkaz k zastavení palby. K Němcům vyrazil parlamentář s bílým praporem. Kasárna byla následně obsazena. Prapor odzbrojen. Naši vojáci měli putovat do zajateckého tábora. Německý velitel ovšem nařídil všechny propustit domů. Toto gesto je z německé strany poměrně netradiční. Ztráty na české straně 2-3 lehce ranění. Ztráty Německých vojsk jsou odhadovány na 6-18 mrtvých, přibližně 60 raněných a poškozený obrněný vůz. Útočníkem mohl být 84 pluk 8 pěší divize pravděpodobně pod vedením plk. Stoewera. Českých vojáků se konfliktu zúčastnilo 250-300. Na německé straně hovoří různě zdroje o 1200 příslušnících Wehrmachtu a SS.

Skica postupu německých jednotek (4)

Uvedené příklady vyvrací léty zavedený mýtus o tom, jak se československá armáda vzdala bez boje. Naopak. Dostala-li příležitost a nebyla omezována rozkazy z vyšších míst, vedla si dobře i v kontaktu s mnohem silnějším nepřítelem. Vojáci věrni své přísaze neváhali nasadit svůj život. Jejich hrdinství je bezpochyby součástí našich vojenských tradic. Tento fakt média bohužel opomíjí. Informace se většinou vyskytují jen v odborných článcích a publikacích. V poslední době též na internetu. Pokud je mi známo, existuje jediný film inspirovaný střetnutím o Czajánkova kasárna. Jmenuje se „Neporažení“ z roku 1956. Film nese výraznou stopu tendenčního zabarvení v duchu doby, kdy vznikl. Téměř se nevysílá. Díky úsilí nadšenců se alespoň daří umisťovat na různých místech pamětní desky. Připomenutí širší veřejnosti více méně stále chybí. Zde zůstáváme obětem vojska a dalších ozbrojených složek československého státu hodně dlužni. Vzpomeňme na jejich statečnost i odhodlání.