Dřevěný model vrtulníku Mi-17 0810

Přibližná doba čtení: min.

05.09.2021 Martin Marek Modelářství

Na začátku devadesátých let mě vojenská služba přivedla na leteckou základnu Plzeň-Bory. V té době byla domovem 11. vrtulníkového pluku. Jako mladík odchovaný časopisem ABC jsem choval velké nadšení pro leteckou techniku. Služba na vojenském letišti se pro mě stala téměř splněným klukovským snem. Najednou jsem byl součástí každodenního života kde se létalo a stroje o nich jsem četl byly doslova na dosah ruky. Dravě vyhlížející Mi-24 spolu s bachratými, ale elegantními Mi-17. I po mnoha letech mi zůstává stejné nadšení. Stále dokážu rozeznat nebe brázdící helikoptéru od jiného létajícího aparátu. Na tu dobu moc rád vzpomínám. Když jsem pak prostřednictvím sociálních sítích našel nabídku na netradiční modely obou vrtulníků, neodolal jsem. Objednal jsem si je. Za pár dní mi dorazila očekávaná zásilka. Hned jsem se pustil do stavby prvního z nich, konkrétně Mi-17.

Model Mi-17 11.vrtl. pluk, 3 letka, Plzeň-Bory

Vrtulníky se na československém nebi objevily krátce po skončení druhé světové války. První experimenty probíhaly na kořistním Fa 223 (Focke Achgelis). Záhy došlo na vlastní konstrukce z rýsovacího prkna Ing. Jaroslava Šlechty. Na helikoptéře pracoval již od roku 1945. O čtyři roky později existoval prototyp XE-II. 23. srpna 1950 přišel v pravdě historický okamžik, když zkušební pilot František Janča provedl první vzlet vrtulníku vzniknuvšího kompletně v Československu. Jaroslav Šlechta tak oslavil skutečný úspěch. Jeho rukopis nese mimo jiné model HC-2 z roku 1954. Tato domácí helikoptéra patřila na krátkou dobu mezi první typy používané v ČSLA, která zařadila vrtulníky do své výzbroje od druhé poloviny padesátých let dvacátého století. Výraznější stopu ve výzbroji naší lidové armády ovšem zanechal typ pocházející ze země sovětů. Jednalo se konkrétně o vrtulník Mi-1. Příchod tohoto víceúčelového stoje také předznamenal postupnou orientaci na konstrukce ze SSSR. Pokusy o vývoj vlastních vojenských helikoptér skončily před rokem 1970. Leteckým útvarům ČSLA zcela dominovaly vzory vzniknuvší v kancelářích Moskevského vrtulníkového závodu M. L. Mila – Mil. Kromě Mi-1 to byly Mi-4, Mi-2, bitevní Mi-24 a dva střední víceúčelové typy Mi-8 a Mi-17. Poslední tři jmenované najdeme v arzenálu Vzdušných sil AČR i v roce 2021.

Pohled na stojánku Mi-17 na letišti Plzeň-Bory (1991)

Mi-17 není samostatným vývojovým typem. Jedná se o exportní variantu Mi-8 (Mil Mi-8MTV Hip-H) od něhož se liší v některých technických aspektech. Nevýraznější je bezesporu jiná pozice vyrovnávacího rotoru, nacházející se na rozdíl od Mi-8 na levé straně. Dalším rozdílem jsou deflektory na vstupních otvorech do motorů, jejíchž účelem je odstranění pevných částic z nasávaného vzduchu. Lze ho popsat jako dvoumotorový vrtulník klasického uspořádání s pětilistým nosným a třílistým vyrovnávacím rotorem. Podvozek pevný. Do vzduchu ho dostanou dva motory Klimov VK-2500PS-03, přičemž každý poskytuje výkon 1 435 kW. Díky tomu má poměrně slušnou nosnost. Samotný vrtulník váží o něco víc než sedm tun. Dokáže vzlétnout s další zátěží přes čtyři tuny. Maximum představuje šest tun. Dosahuje proto nejvyšší rychlosti 250 km/h při nejdelším doletu 500 km. Vystoupá do výšky čtyř kilometrů. Řízení mají na starosti dva piloti (pilot, druhý pilot) jimž pomáhá letový inženýr. Ti pro svoji činnost využívají navigační a informační systém v kombinaci s moderními spojovacími prostředky. Disponují ještě zařízením pro ochranu proti protiletadlovým střelám s tepelným naváděním. To vše pomáhá zajistit bezpečnou přepravu osob i za velmi nepříznivých povětrnostních podmínek. Ve dne či v noci. Jeho role je především dopravní. Do útrob se mu vejde například 24 vojáků, 12 nosítek pro raněné nebo jiný náklad. Využívá se rovněž pro cvičné seskoky parašutistů. Po vybavení závěsníky lze doplnit efektivní výzbrojí – pumy, rakety – včetně instalace kulometu do dveří za pilotní kabinu. Též vojáci na palubě mohou využít k vedení palby okénka. Ze vzdušného náklaďáku se tak stane skutečný bojovník. Mi-17 je tedy vcelku univerzální stroj všestranného využití. Historie tohoto vrtulníku sahá skrz Mi-8 až do roku 1961. Pod označením Mi-17 vzlétl poprvé v roce 1976. Nadčasovost konstrukce potvrzuje stále probíhající výroba. Je používán ve více než padesáti zemích světa v různých verzích od civilních uživatelů po ozbrojené složky.

Mi-17 0809 s ochrannými plachtami na letišti Plzeň-Bory (1991)

Mi-17 se dostaly do Československa od poloviny osmdesátých let dvacátého století. Téměř dvacet let po zahájení provozu svých předchůdců, Mi-8. Republika zakoupila postupně padesát strojů. První kusy významně rozšířily transportní kapacity ČSLA. V říjnu 1984 přiletěly do Plzně k 11.vrtulníkové letce tři Mi-17, ještě se sovětskými piloty. O měsíc později to bylo dalších devět kusů, přičemž čtyři přešly k 51.vrtulníkovému pluku do Prostějova. Do roku 1985 se počet sedmnáctek v Plzni rozrostl tak, že umožnil postavit dva roje (8 strojů). Vrtulníková letka se následně transformovala na 11.vrtulníkový pluk o třech letkách. První a druhá bitevní s Mi-24. Třetí s Mi-17. Nákup pokračoval až do roku 1989, přičemž helikoptéry byly přidělovány k různým útvarům. Pravděpodobně nejvyšším počtem disponovala 3.letka 1. smíšeného dopravního leteckého pluku na letišti Mošnov nedaleko Ostravy, když v roce 1989 provozovala osmnáct strojů. Další měla například 31. smíšená letka velení a průzkumu v Bechyni. Její součástí byl 4. smíšený roj, dislokovaný na letišti v Hradci Králové. Mi-17 proto létaly z východočeské metropole.

Pohled přes elegantně bachratou záď Mi-17 na řídící věž letiště Plzeň-Bory (1991)

Ve výbavě našich Mi-17 byly palubní jeřáby nad bočními dveřmi s nosností cca 150 kg. Jeřáby měly elektrické navijáky. Kromě toho došlo k namontování závěsníků na výzbroj – tři na každém boku. Sedmnáctka se tak z dopravní změnila na bojovou s možností efektivní palebné podpory. Na závěsníky mohly být umístěny pumy. Přídavné nádrže. Primárně však sloužily pro raketnice typu UB-16-57U nebo UB-32A (rakety ráže 57 mm) případně B-8M1 (rakety ráže 80 mm). Další variantu výzbroje představoval kontejner UPK-23 nesoucí kanón GŠ-23L ráže 23 mm. Nemůžeme samozřejmě zapomenout na pohyblivý kulomet typu PKT ráže 7,62 mm. Speciálnější variantu představovaly dva kusy Mi-17Z-2. Jednalo se o úpravu pro radiotechnický průzkum. Působily z letiště v Líních (Dobřanech) u 1. letky velení a průzkumu. Veřejnost mohla sedmnáctky vidět v roce 1985 na květnové přehlídce v Praze, kde nesly státní vlajky. O dva roky později vznikla komedie z vojenského prostředí „Copak je to za vojáka“. Zde si Mi-17 zahrály též. Ještě před sametovou revolucí proběhlo testování raketometu RM-122 pro čtyři neřízené střely S-13. V listopadu 1989 odstartoval proces změny politických poměrů. Nevyhnutelně se dotknul ozbrojených sil, včetně leteckých útvarů.

Před letem bylo potřeba z kabiny sundat plachtu (1991)

V březnu 1990 zmizel z názvu armády přídomek “lidová”. Za nedlouho změnilo Československo svůj oficiální název z ČSSR na ČSFR. Vojáci dostali nové odznaky na čepice. Když se 6.5.1990 konala v Plzni poslední velká přehlídka Československé armády v její historii, Mi-17 byly opět u toho. Pětice jich opět sehrála roli vlajkonošů. Avšak oproti roku 1985 pod nimi vlály prapory vítězných mocností, včetně USA, Velké Británie a Francie. Jinak vše pokračovalo ve starých kolejích. Mi-17 dál intenzivně létaly. V rámci výcviku se plzeňské stroje zapojily například do transportu meruněk z jižní Moravy. Ovšem atmosféra doznávala změn. Prvním viditelným důkazem bylo odstranění bočních závěsů, čímž se sedmnáctky přesunuly do kategorie transportních strojů. Jednalo se o plnění přijatých mezinárodních závazků na redukci počtu bojových letadel.

Předletová příprava zahrnovala též otevření krytů motorů – v tomto případě dozorčím stojánky (1991)

V roce 1990 také vznikla v rámci armády letecká záchranná služba (LZS). Službu u dnes pozapomenutého „Kryštofa“ vykonávaly úspěšně i sedmnáctky. O rok později se začaly objevovat potíže se zajištěním paliva pro provoz. V polovině stejného roku pak 11. vrtulníkový pluk opustil svoji dlouholetou základnu Plzeň-Bory. Odešel na letiště po zrušeném stíhacím leteckém pluku v nedalekých Líních (Dobřanech). Republika však mílovými kroky směřovala ke svému rozpadu. Na Slovensko zamířilo v rámci dělení výzbroje sedmnáct Mi-17. V ČR tím také odstartovala postupná reorganizace vrtulníkového letectva, jejímž následkem byla většina strojů v užívání AČR různě přemísťována. Rušily se základny. Některé Mi-17 se dočkaly nasazení v zahraničních misích. Část sedmnáctek se stala přebytečnými. Některé byly odkoupeny státním podnikem Letecké opravny Kbely a po generální opravě prodány do civilního sektoru, respektive do zahraničí. Šest jich Česká republika darovala Afganistánu. Dvě exportovala do Angoly. Dnes je z původní padesátky u nás v provozu jen pět strojů u 243. vrtulníkové letky 24. základny dopravního letectva. Jejich technický život prodlouží zásadní modernizace. Tradice tohoto typu nicméně úspěšně pokračuje, neboť v rámci deblokace ruského dluhu k nám dorazily (2004-2006) modifikované verze Mi-171Š a Mi-171ŠM. Věřím, že je na českém nebi ještě nějakou dobu uvidíme.

Předloha modelu je připravována k letu (1991)

Model v měřítku 1:43 věnovaný Mi-17 je poměrně netradiční. Místo plastikové stavebnice se jedná o stavebnici z dřevěných dílů. Vyrábějí se vypalováním laserem, jsou tedy poměrně přesné. Vrtulník je opravdu ve 3D, včetně interiéru. Díky použitému materiálu se nepředpokládá kamufláž. Provedení dílů ztvárňuje detaily v možnostech zvolené technologie. V mém případě mi výrobce - Wings4KidsCZ - vyšel vstříc ohledně označení. Model proto představuje konkrétní stroj trupového čísla 0810 (v. č. 108M10), který měl v roce 1991 domovskou základnu na letišti Plzeň-Bory u 11.vrtulníkového pluku, 3 letky. Do služby byl zařazen 20.9.1985. Třetí letka měla tři roje, celkem dvanáct helikoptér. Proč jsem zvolil zrovna toto označení? Odpověď je prostá. Mám fotografie této helikoptéry ve svém osobním archivu.

Krabice s modelem opatřená tematickou kresbou

Stavebnice je dodávána v rozměrné krabici s akčním obrázkem. Uvnitř najdete pět desek stavebních dílů. Mi-17 jich má rovnou 60. Fakticky je to o jeden díl víc, protože hlavní rotor má jeden list náhradní. Místo pěti šest. Součástky jsou přesně vyřezány laserem. Základním materiálem je kvalitní březová překližka o tloušťce 3 mm. Už to samo o sobě dává tušit, že finální model bude přece jen trochu větší. Výrobce dále přidává závaží. Jeho účelem je zajistit, aby vrtulník nepadal na ocas. Závaží vyřešil kreativně použitím šesti kusů matic M8. Další příslušenství tvoří špejle o průměru 2,5mm a truhlářský kolík. Jak je u stavebnic zvykem, nechybí návod a kontakt na výrobce.

Návod, nákres a dodatečné instrukce

Díly po otevření krabice

Ke slepení stačí běžné disperzní lepidlo. V mém případě Herkules Expert. Hodně času jsem věnoval stavebnímu návodu. Přece jen dřevěné modely nestavím. Drobnou záludností je použití špejlí.

Příprava dílů na sestavení

Délka modelu přesahuje 40 cm

Stavbu jsem začal od zádi sestavením ocasu. Na něm jsem si vyzkoušel další postup, především práci se středicími kolíky. Šly prostrčit skrz připravené otvory sice poněkud ztuha, ale vcelku bez větších potíží. V této fázi stavby jsem se rozhodl pokračovat dál s využitím delších kolíků a na požadovanou délku je seříznout. Kdo se vydá stejnou cestou jako já, musí, musí počítat s tím, že mu přiložené špejle k modelu rozhodně stačit nebudou. Také jejich seřezávání má svoje úskalí. Povrch modelu je citlivý na mechanické poškození. Je nutno postupovat opatrně.

Kompletace ocasu

Sestavení trupu pomocí špejlí

Dále to šlo docela rychle. Trup se skládá z několika rozměrných dílů. Je potřeba přesně dodržet postup. Do prostoru pod gondoly motorů se vkládá závaží – matice M8. Další díly tento prostor uzavřou. Nelze proto závaží dodatečné vložit. Opomenutí tohoto kroku bude mít pro model fatální následky neb začne padat na ocas. Přidávané díly postupně vymodeluji exteriér i interiér. Kabina disponuje lavicemi pro cestující po obou stranách. Kokpit má detaily, jako například sedačky pilotů, přístrojové panely a ovládací páky. Dveře do stroje lze udělat otevřené či zavřené. Vzhled detailů je poplatný použité technologii. Osobně je vnímám jako povedené. Trochu problematičtější jsou již zmíněné středící koliky. Bez nich sestavit model správně nejde. Bohužel práce s nimi není vždy intuitivní. V návodu vypadají jako průchozí, nicméně jsem narazil na několik kusů neprůchozích. Pro toho, kdo se rozhodne postavit model jen za pomoci přiložených špejli bude rozpočítávaní materiálu poměrně náročné.

]
Spojení trupu s ocasem

Díly jsem přidával vždy po páru a složenou sestavu po nanesení lepidla vždy stáhl truhlářskou svěrkou a nechal cca 10 min zavadnout. Mezi tím došlo na přípravu dalších dílů. Ostrý nůž pro vyřezávání je naprostou nutností. I tato fáze musí být vykonávána opatrně. Překližka se může při nevhodné manipulaci odloupnout. Hrbolky po vyříznutí z rámečku se dají na dílech zahladit. S ohledem na zvolenou technologii výroby budou však viditelné. U této formy modelu je to přijatelné.

Vložení závaží z matek M8

Ořezávání středících špejlí vyžaduje opatrnost

Po spojeni trupu a ocasu mi na stole ležel pěkný bumbrlík. Rozměry zcela sestaveného modelu jsou úctyhodné. Na délku 42 cm. Šířka definovaná rotorem je 46 cm. Stejně tak váha. Ta činí rovných 333 gramů. Tomu odpovídá též úroveň manipulace. Větší prostor je nezbytný.

Sestavený vrtulník před instalací doplňků

Model postrádá ztvárnění palubního jeřábu s navijákem. Ten osmsetdesítka měla instalován, stejně jako většina provozovaných Mi-17. Protože mi šlo o autentičnost stavebnice, na dodatečnou výrobu jsem rezignoval a nechal, jak to je. Vidím to jako vhodný námět pro výrobce, jak stavebnici doplnit.

Detail navijáku na Mi-17 0810 při předletové přípravě (1991)

Další na řadě bylo dolepení doplňků, jako roury výfuků, difuzéry motorů a samozřejmě podvozek. Příďová noha je součásti trupu. Musíte si jen dávat pozor, abyste jí při manipulaci s modelem neulomili, což ovšem vyžaduje dost nešikovnosti. Stačí doplnit kola s osou alá špejle a je to.

Nalepení hlavního podvozku

Kompletace příďového kola je skutečně jednoduchá

Postranní podvozek se sestavuje z dvou dílů. Spodní část je pro každou stranu ve formě jednolitého kusu. Na předloze se jedná o trubkovou konstrukci. Ta ze stavebnice odpovídá úpravám na některých současných vrtulnících AČR. Myslím, že použitá technologie výroby modelu umožňuje tuto partii nabídnout jako volitelnou. Nebo může šikovný modelář jít vlastní cestou například využít špejle. Ovšem vezmeme-li v potaz váhu sestaveného vrtulníku, asi vím, proč se autoři vydali tímto směrem. S vertikální vzpěrou je potřeba si trochu pohrát. K výrobě poslouží opět špejle.

Vertikální vzpěra podvozku vyrobená ze špejle

Skutečným úskalím jsou kola. Otvor v nich je větší než související díl. Kolo tak na dílu vysloveně plandá. Po přilepení sedí kolo jen na malém kousku. Relativně pruží. Jenže dle mého názoru je pravě tento spoj velmi rizikový a při nevhodné manipulaci hrozí upadnutí kola. Docela protiklad k celkové robustnosti celé sestavy podvozku. Pomohl jsem si vlepením destiček z párátek, čímž došlo k vyplnění chybějícího prostoru. Tím se výrazně zvýšila tuhost.

Viditelná mezera ve spoji kola

Spoj kola po opravě výplní

Finálovou disciplínou se stalo sestavení a instalace vrtulí. Zadní rotor byl raz dva. Navíc může být osazen z obou stran, což dává prostor k jednoduché konverzi na Mi-8. Hlavní rotor je trochu výzva. Významnou roli hrají opět středící kolíky. Při prostrkávání jednoho se mi podařilo odloupnout kousek povrchu vrtulového listu. Naštěstí stavebnice obsahuje díl navíc. Tento rotor sám o sobě představuje nejrozměrnější sestavu. Mohl bych dodat, že zároveň nejnáchylnější na zničení. Do modelu se usadí za pomoci klasického truhlářského kolíku.

Příprava rotorů

Osazení zadní vrtule

Sestavený model jsem nechal v barvě základního materiálu. Jelikož bude uvnitř domu, nepoužil jsem ani žádný typ bezbarvého laku. Beru ho takový, jaký je, a tak si myslím to má být.

Model s osazeným rotorem

Jak jsem psal v úvodu, výrobce modelu mi na přání vypálil registrační číslo 0810 na trup a taktéž pořadové číslo na dveře, čímž mělo být dosaženo shody s předlohou, respektive fotografií z roku 1991. Avšak na trupu zcela schází znak Československa. Což samo o sobě celkový dojem z modelu nepodtrhává. V rámci další komunikace s výrobcem jsem se dozvěděl, že znak je pouze na požádání. O čísla jsem si požádal. O znak ne. Moje chyba. Beru to. Bylo by dobře, aby také výrobce projevil trochu předvídavosti a třeba učinil dotaz na zákazníka. Přece jen neprodává skládačku za dvě stovky ale model bez padesáti koruny za tisícovku. Z toho plyne poučení – při objednávce si podrobně napište, co tam chcete.

Dveře lze použít i otevřené

V kabině nechybí páky řízení

Ačkoli postavit tento model zvládnou postavit méně zruční dospělí a neměl by dělat problém ani dětem, rozhodně se nejedná o hračku typu „build and play“. Některé části mohou při nešetrném zacházení snadno prasknout. Model se tedy hodí jako netradiční kousek na poličku případně do vitríny. Nevšednosti modelu odpovídá i cena, která šplhá k hladině specializovaných verzí plastikových stavebnic. Mám ještě další obdobný model, tentokrát Mi-24, do něhož se brzy pustím.

Detail hlavního podvozku

Bližší pohled na osazenou vrtuli

Zájemci o stavebnice ze dřeva jistě brzy zjistí existenci stavebnic na stejné bázi. S jinou technikou. Například nákladní vozidla a podobně. Věřím, že výrobce stavebnice Mi-17 zvládne transformaci z nadšených amatérů na profesionálnější úroveň.

Pohled z předu

Hřbetní partie

Autentické fotografie jsem pořídil v rámci dokumentace letového dne v lednu 1991. Mají v sobě téměř nostalgickou atmosféru poslední zimy na letišti Plzeň-Bory. Zároveň jsou hezkou vzpomínkou na dnes již neexistující základnu našeho vrtulníkového letectva. A jaké byly další osudy sedmnáctky čísla 0810? Po rozdělení Československa sloužila ve vzdušných silách AČR až do svého vyřazení v roce 2001. Následně jí odkoupila soukromá firma. Provedla modernizaci a pak vrtulník vyvezla do zahraničí. Současný vlastník je soukromou firmou z USA.

Typické kontury Mi-17

Mi-17 jsou typem, který se zapsal do historie československých i českých vrtulníkových útvarů. Desítky pilotů na jeho palubě získali cenné zkušenosti. Kolik lidí mu vděčí za život dnes asi nespočítáme. Navzdory mnoha dekádám od svého dokazuje skvělou práci svých otců – konstruktérů. A ještě pár let to pravděpodobně bude.

Když helikoptéra tak „helicopter view“